Jak ses vlastně dostal k trénování v ORCE a co tě tehdy motivovalo postavit se na trenérskou lavičku?

K trénování jsem se dostal díky  mé  dcery Terezky . Přivedl jsem ji na trénink do FBC ORCA Krnov , podporoval ji na zápasech i trénincích , trávil jsem v hale spoustu času . No a jednoho dne mě oslovil Štěpán Lhoťan, jestli bych si nechtěl u nich trénování vyzkoušet. Slovo dalo slovo, klub mě poslal dodělat si trenérskou licenci a bylo to. Jak já  říkám – slezl jsem z tribuny dolů na plac .

S trénováním jsi začínal u přípravky, kde společně sportují holky i kluci. Na co z tohoto období nejraději vzpomínáš?

Na období u přípravky vzpomínám moc rád. Bylo to skvělé období, všechno pro mě bylo nové a zároveň jsem měl taky velké štěstí jak na děti tak i na jejich rodiče se kterými jsme měli skvělou partu a často se potkávali společně i mimo halu .

Ale nejvíce asi budu z toho období  vzpomínat na své dva parťáky – Miki Kosturovou a Barču Vraspírovou. Byl mezi námi sice celkem velký věkový rozdíl ale i přesto jsme společně vytvořili výbornou trenérskou trojici . Holky , nikdy na vás nezapomenu .

Většinu své trenérské kariéry jsi věnoval dívčím kategoriím. Čím tě práce s holkami nejvíce oslovila?

To je záludná otázka. Holky jsou zkrátka jiné a práce s nimi je velmi specifická. Většina trenérů se dívčím kategoriím spíše vyhýbá, ale já to mám přesně naopak.

Práce s holkami je náročnější, ale o to zajímavější. Musíte si ke každé najít zvláštní cestu, protože každá je jiná a potřebuje jiný přístup. Nemůžete se ke všem chovat stejně . Mnoho situací musíte řešit citlivěji než u kluků. Pokud se vám to podaří všechno zvládnout, holky vám to vrátí vrchovatě.

Trénoval jsem dívčí týmy čtyři sezony v kategoriích elévek , mladších žákyň a dvě sezony také starší žákyně v jiném klubu ( FBC Letka ) . Za mě platí, že pokud zvládnete práci s holkami, posunete se jako trenér zase výše . Tím samozřejmě nechci říci , že práce s kluky je jednoduchá . Jen trénovat holky, to je prostě jiná liga.

Jaké rozdíly vnímáš mezi trénováním nejmenších dětí a starších hráček v kategoriích elévek a mladších žákyň?

Za mě jsou to dva odlišné světy. Práce s nejmenšími je hlavně o hrách a zábavě. Zažil jsem spoustu náborů ve školkách i školách a děti si chtějí především hrát, smát se a užívat si pohyb.

U starších hráček už se více zaměřujete na samotný sport. Ať už je to florbal, fotbal nebo volejbal atd. , začínáte hráčky učit a rozvíjet konkrétní dovednosti, které daný sport vyžaduje a které jsou pro něj specifické .

Jedna věc ale zůstává stejná – pořád to musí být hlavně zábava. Musíte děti zaujmout , ať je jim pět nebo třináct let. Jinak se jednoho dne můžete otočít a budete na tréninku sami .

Když se ohlédneš zpět, na jaký tým nebo sezonu vzpomínáš nejraději a proč?

Vzpomínám rád na všechny týmy i všechny sezony. V každé se stalo něco mimořádného a na co nikdy nezapomenu ? Pokud bych měl vybrat jednu, byla by to druhá sezona u dívčích týmů, kdy jsme k elévkám založili také kategorii mladších žákyň.

Tehdy jsme měli nejvíce hráček za celé mé působení v ORCE a pravidelně také nejvyšší účast na trénincích, což je asi sen každého trenéra. Holky hrály krásný florbal, dařilo se jim v o bouch soutěžích a také i na velkých turnajích , byla radost je trénovat .

Právě v této sezoně jsem také navázal několik přátelství s trenéry z jiných klubů. Začali jsme společně spolupracovat v oblasti dívčího florbalu a tato spolupráce funguje dodnes.

Jak se podle tebe za dobu tvého působení změnil dívčí florbal v našem klubu?

Těžko se mi to hodnotí jak se změnil , protože jsem byl u jeho vzniku i následného rozvoje. Vyvíjeli jsme se od úplného začátku až do dnešní podoby .

Možná to bude znít trochu namyšleně a berte to s úsměvem , ale myslím si, že dnes už každý ví od Prahy až po Ostravu a dál co a kdo je dívčí tým FBC ORCA.

Co považuješ za největší úspěch své trenérské práce? Je to konkrétní výsledek, nebo něco jiného?

Za svůj největší trenérský úspěch považuji propojení klubů a spolupráci s dalšími trenéry. V dívčím florbale není zase tolik hráček jako v chlapeckých kategoriích a právě propojování hráček a spolupráce mezi kluby dává podle mě velký smysl pro jejich další rozvoj.

A pokud jde o výsledky? Tak pár pěkných úspěchů také bylo. Kdo sledoval mě a moje týmy na sociálních sítích, ten o nich určitě ví a musím říct byla to vždycky parádní jízda .

Mnoho hráček prošlo pod tvým vedením od prvních tréninků až do starších kategorií. Jaký je to pocit sledovat jejich sportovní i osobní růst?

Je to skvělý pocit. Když vidíte, jak holky rostou v osobním životě a také po herní stránce kdy se zlepšují každým zápasem , turnajem, jste na ně pyšní. To je ta pro vás největší odměna za všechen čas, energii a práci, kterou jste  tomu věnoval nebo věnujete.

Jsem hrdý na svoje holky – jak v ORCE, tak i v Letce .

Jaké vlastnosti se snažíš u svých svěřenkyň rozvíjet kromě florbalových dovedností?

Vždycky jsem si zakládal na tom, že k sobě musí mít vzájemný respekt , bez jakéhokoliv rozdílu . Musí si navzájem pomáhat ,držet při sobě jako jeden tým, a to nejen na hřišti, ale i mimo něj. A můžu vám říct není to jednoduché a obzvlášť v dívčím  kolektivu .Myslím si, že se nám to ale povedlo. Lepší kolektiv a skvělejší partu holek jsem si ani nemohl přát.

Co pro tebe osobně znamená ORCA?

ORCA je klub, který mi dal šanci toto všechno zažít. A byla to fakt pořádná jízda.

Změnil mi život, a to jak po osobní, tak po trenérské stránce. Díky ORCE jsem poznal spoustu přátel, které bych jinak nikdy nepotkal. Nedá se to ani pořádně popsat. Prostě všem jedno velké díky.

Na závěr bych ale chtěl vyzdvihnout ještě dvě jména, bez kterých by tento rozhovor nikdy nevznikl a bez kterých bych nedokázal to, co se nám společně  podařilo. Chci tímto poděkovat kolegovi a parťákovi , který to semnou táhl od začátku až do dnešních dnů a to Lukáši Chlopčíkovi , tady řeknu jediné,  Díky , brácho, za všechno !!!  A také nesmím zapomenout na Zuzanu  Markovou , která stála vždycky tak trochu vzadu ale byla jednou z nejdůležitější osob našeho týmu po celou dobu našeho působení. Neskutečně mi pomáhala s holkami hlavně na velkých turnajích kdy nevynechala ani jeden turnaj  a byla mi velkou oporou a pomocnici . Oba si zaslouží jedno VELKÉ  DÍKY !!!

Na závěr jedna otázka, která bude určitě zajímat řadu hráček, rodičů i fanoušků ORCY – uvidíme tě ještě někdy na trenérské lavičce našeho klubu?

Na tuhle otázku dnes nedokážu odpovědět. Ale možné je všechno a třeba se brzy zase na lavičce v klubu potkáme  .

Děkuji všem.