Blog

Interview s Mikim

Po dvou měsících přinášíme další netrpělivě očekávané interview. Alyjen tentokrát vyzpovídal našeho kapitána Mikiho…

Ahoj Miki. První otázka nebude na veselé téma. Všechny teď jistě zajímá tvůj zdravotní stav. Tak tedy co se ti vlastně přihodilo a jak jsi na tom?

Ani nevím. V zápalu hry jsem vletěl na dorážku mezi dva hráče Havířova a vymkl si koleno. Údajně mi někdo „pomohl“ zezadu, což si ani neuvědomuju. Jisté je, že jsem byl odnesen a od té doby zkušeně belhám. Dobré to zdaleka není, ale věřím v zázraky :-). (alyjen: já začínám studovat woodoo)

Kdo je tvým florbalovým vzorem? Který oddíl je ti nejsympatičtěj?í?

Abych se přiznal, florbalový vzor nemám. Ale k florbalu jsem přišel, protože mi imponoval hokej. A mým vzorem byl hokejový virtuos a kapitán Buffalo Sabres Pat LaFontaine. On je i  důvodem, proč na dresu nosím číslo 16 (ač to není důvod jediný). Pokud bych však měl vyzdvihnout florbalový klub, mám v tom jasno – nejsympatičtější je mi Orca 🙂

Pojďme se přenést v čase k tvým florbalovým začátkům. Vzpomeneš si na svůj první kontakt s florbalem? Ne každý ví, že jsi byl jedním ze zakladatelů oddílu Pema Opava, který dnes hraje nejvyšší regionální soutěž …

Florbal jsem začal hrát na střední škole. S „gumovými“ hokejkami jsme hrávali kdy to jen šlo, kolikrát i po škole dva na dva na půl tělocvičny. Osvětu u nás prováděl jeden hráč první ligy, jmenoval se Marcel. Příjmení si už bohužel nepamatuju. On nám i pomohl později založit vlastní klub. Když jsme pak na střední škole končili, společně s mým spolužákem a kamarádem Romanem Mlýnkem jsme chtěli zkusit hrát oficiální soutěž a mít svůj vlastní klub. Oddíl se původně jmenoval RSC Slezský Stomyl Opava (název byl parafrází několika našich zážitků, což by bylo na dlouhé povídání). Jádro oddílu tvořili naši spolušáci a kamarádi. Bylo to tenkrát hodně divoké období – někteří kluci neměli vůbec florbalové zkušenosti, jiní byli z obrovské dálky. Klub se později spojil s Nordicem Opava, který hrál druhou ligu a nyní je z něj Pema Opava. Někteří z původních hráčů za něj stále hrají, ač většina po neshodách poměrně brzy odešla. Já sám po druhé sezóně, takže sloučení jsem už nezažil.

Můžeš říct jaká byla tehdejší úroveň florbalu v regionu ve srovnání s dneškem?

Hned jak jsme začínali, vznikala „pátá liga“, protože bylo spoustu nových týmů. To bylo v roce 1997. Jelikož však byla místa i ve čtvrté lize, hrála se v Ostravě baráž, které se zúčastnily týmy z celé Moravy. Byly to hodně divoké zápasy. Pro nás to byla úplně první utkání vůbec a po velkých přestřelkách se nám podařilo postoupit. Nutno však říct, že organizace turnaje a jeho zázemí byly na nesrovnatelně horší úrovni proti dnešním dnům. Závěrečný zápas nám dokonce pískal opilý rozhodčí bez licence. I samotné týmy hrály většinou bez systému, jádro tvořili bývalí hokejisté, kteří procházeli hřištěm jak nůž máslem. Já sám jsem dal už v prvním zápase hattrick, což už se mi od té doby nikdy nepovedlo. V těchto časech opravdu mohl jeden hráč rozhodovat zápasy. Dnes už je to nereálné. I na regionální úrovni šel florbal neuvěřitelně nahoru.

Kde jsi trénoval a hrál v dobách svého vysokoškolského studia v Brně?

Trénoval jsem o víkendech v Opavě a přes týden na univerzitě. Po odchodu z klubu jsem byl nějaký čas úplně bez florbalu. Ke konci vysoké jsme pak společně s Markem Bubou trénovali chvíli s B-týmem Bulldogs Brno a regionálním oddílem Skurut-Hai. (alyjen: kdo by to byl řek, že miki studoval ve Vietnamu)

Jak jsi se dostal k Orce? Jak vzpomínáš na úplné začátky našeho klubu?

Když jsem se po vysoké vrátil do Krnova, abych splnil své povinnosti vůči státu a vylepil asi milión plakátů, přirozeně jsem hledal, kde si zahrát florbal. Na radu své bývalé třídní učitelky (a dnešní kolegyně) Jitky Chaloupkové jsem přišel do zájmového kroužku, který na pajdáku vedl současný prezident Orcy Kamil Horák. Hodně mi ale chyběla liga, kde „o něco jde“ a tak jsme přišli s návrhem založit oddíl a zahrát si oficiální soutěž ČFbU. A zbytek už je historie 🙂

Čas letí, Orca existuje již několik let. Které sportovní i nesportovní okamžiky v „dějinách“ klubu považuješ za ty nejzásadnější?

Zásadní byl hned první turnaj, který jsme hráli – Alf Shop Cup v roce 2003. Pro spoustu kluků to byl první kontakt s „velkým“ florbalem. Ač jsme hráli v improvizované sestavě s několika hostujícími hráči, neměli jsme se za co stydět a sehráli jsme důstojná utkání. V lize však přišlo vystřízlivění.

Dalšími důležitými okamžiky byly příchody mých dlouholetých kamarádů (a rodinných příslušníků :-)), kdy jsme společně s těmi novými vytvořili jádro týmu a kolektiv, který je dle mého názoru jedinečný.

Zlomovým bezesporu byl i tvůj příchod a zavedení regulérních tréninků. Už dříve jsem se o ně sice snažil já, ale upřímně řečeno jsem tomu nebyl schopen věnovat tolik času a úsilí jako ty. (alyjen: to psal fakt on!)

Abych ovšem řekl pravdu, zásadní je pro mě většina událostí, které s klukama prožijeme, ať už se jedná o  ligové turnaje, „společenské akce“, či vynikající soustředění.

Pojďme se přenést do současnosti. Jak hodnotíš uplynulou polovinu sezóny? Shoduje se získaných deset bodů s tvými plány před začátkem sezóny?

Hodnotím ji velmi pozitivně. Můj plán před sezónou byl poměrně smělý – skončit na jaře s 20ti body a  uprostřed ligové tabulky. Po minulých sezónách je to možná plán troufalý, ale Orca ušla kus cesty a rád bych, aby to bylo vidět i na výsledcích. Je za námi polovina všech utkání a plán „plníme“ naprosto přesně. Možná je trochu škoda nepovedených utkání v Olomouci, ale i tak jsem maximálně spokojen a potěšen.

V polovině sezóny máme o tři body více než na konci předchozí sezóny. V čem jsme se podle tebe zlepšili?

Ač to ještě pořád není ono, rozhodně jsme se zlepšili v přístupu hráčů. Ať už se jedná o fyzickou kondici (alyjen: to asi nemyslí mě), koncentraci či zodpovědnost. V tom je podle mě největší pokrok. Zásadní je i to, že už nejde o bezhlavé běhání po hřišti, ale díky „jednomu“ trenérovi má hra nějaký systém… nebo se o něj aspoň snažíme 🙂

V čem vidíš největší rezervy? Na čem musíme v zimní přestávce nejvíce zapracovat?

Ač to zní trochu paradoxně, tak na všem co jsem jmenoval výše. Klíčové však bude zvládnutí techniky, kombinace a fyzické nasazení celého týmu. Protože co si budeme vykládat, liga není trénink, kde kolikrát předvádíme pohyb připomínající klus pro pivko 🙂

S jakým umístěním a bodovým ziskem bys byl spokojen na konci sezóny? Myslíš, že existují nějaké šance na postup?

Na to už jsem částečně odpověděl výše. Co se týče postupu, je to mé zbožné přání, ale současný tým na něj podle mě ještě stále nemá, ač ušel obrovský kus cesty. Buďme realisty a nechtějme všechno hned.

Máš nějaké speciální přání, které se týká klubu? Může jít o sportovní i nesportovní záležitost…

Mám dvě velká sportovní přání – to první je, aby tady v Krnově stála sportovní hala a mohli jsme naplno rozjet činnost našeho klubu (pořádání turnajů, práci s mládeží atd.). K tomu druhému přání – rád bych si ještě jako hráč zahrál nejvyšší regionální soutěž, tedy čtvrtou ligu.

Mám i přání nesportovní – rád bych, aby nám v klubu vydržela atmosféra, která v něm panuje, aby jméno Orca stále znamenalo právě tohle – soulad a TÝM.

Co tě nejvíce štve v souvislosti s organizací klubu?

No nebudu přece kritizovat sám sebe jako sekretáře 🙂

Zkus vypíchnout jeden okamžik, kdy tě v souvislosti s klubem zalilo nejvíce štěstí 🙂

Když se nám vloni podařilo poprvé vyhrát.

Nesmím zapomenout položit obvyklou otázku. Co je pravdy na tom, že jsme zkurvená parta?

Na téhle Markově legendární hlášce je pravdivé všechno a nic 🙂

Kdo je podle tebe nejlepším trenérem ve vesmíru?

Vím, že čekáš své jméno 🙂 (alyjen: ale neeeeeee) Ale nejvíce si vážím Karla Brücknera po tom, co udělal pro fotbalovou Olomouc.

Na závěr Ti dovolím položit sám sobě otázku a odpovědět na ni 🙂

Nepůjde ani tak o otázku – chtěl bych poděkovat všem klukům a holkám, kteří patří do kolotoče jménem Orca za to, že mi umožnili prožít všechny ty báječné zážitky. Doufám, že jich ještě spoustu bude.

Díky za rozhovor. Přeju co nejrychlejší uzdravení a navázání na dobrou formu z podzimních ligových utkání.