Blog

Pohádka o cukru a biči

„Ta dnešní mládež! Neumí se chovat! To bychom si my nikdy nedovolili!“ Podobné úsudky jste už asi slyšeli mnohokrát, nejen z úst nabroušených seniorů. A pokud je vám více než -náct, nejspíš uvažujete stejně. Jak pracuje se současnou nevychovanou a neurvalou mládeží Orca? Jak učíme teenagery disciplíně a morálce? Nejspíš budete dost překvapeni…

Plány na sepsání článku, který právě čtete, nosím v hlavě už pořádně dlouho, intenzivněji nad tématem přemýšlím po tragédii juniorského reprezentanta Radima Šelmeciho, který si nedávno vzal život, a dnešní událost mě definitivně přiměla konat. Junioři hokejového klubu v Klášterci nad Ohří si potají nahráli velmi plamenný proslov svého trenéra a umístili jej na youtube („třešničkou na dortu“ je fakt, že jej nahrál koučův syn). Promluva je plná sprosťáren a urážek, které hráče ponižují. Trenér dostal padáka. Veřejné mínění stojí přitom jednoznačně na jeho straně, stačí si prolétnout diskuse pod příspěvky na toto téma.

Tomáš SladkýV březnu loňského roku byl u nás na návštěvě Tomáš Sladký. Český reprezentant, jeden z hrstky florbalistů, která má zkušenosti ze všech čtyř elitních soutěží – české, švýcarské, finské, švédské. Zkušenosti nejen hráčské, ale i trenérské. Ty se snažil předávat během svého krátkého působení ve Vítkovicích – předtím stihl navštívit řadu klubů na Moravě. Moc mě potěšila Tomášova slova, že máme jedny z nejdisciplinovanějších dětí. Neznamená to, že naši hráči nezlobí, k dokonalosti máme daleko, přesto: jak je něco takového možné, když je nám direktivní přístup k trénování úplně cizí? Vždyť na našich tréninkových jednotkách drtivě převládá pohoda a pozitivní hecování.

Předtím, než se pokusím o svou interpretaci, dovolím si podotknout, že nejsem psycholog, sociolog a dokonce ani rodič. Jen pod mým trenérským vedením prošly desítky hráčů od šestiletých špuntů až po dospělé. Trénoval jsem a trénuju holky i kluky. A jak to tak bývá, leckdy s nimi sdílím jejich osobní radosti i strasti – přijímačky, maturity, státnice, rozchody a nové známosti jich i jejich rodičů…

Za těch dnes už téměř deset let trénovaní jsem narazil na obrovské množství sportovců, pro které je společný tenhle každodenní koktejl učitelů, rodičů a trenérů: učitel: „bifluj, uč se nazpaměť, tvůj názor mě nezajímá, nijak se neprojevuj, pokud tě nevyvolám“, rodič: „jaktože nemáš udělané úkoly, proč pořád sedíš u počítače, máš hroznej bordel v pokojíku“ (případně si svého dítěte vůbec nevšímá – fenomén doby), trenér: „zase ses vykašlal na ten souboj, ty neumíš střílet nebo co?, jestli ještě jednou ztratíš míček, tak si mě nepřej“.

bičMladého sportovce za celý den, týden, měsíc nikdo nepochválí! Taky máte pocit, že se z mezilidských vztahů vytrácí ocenění, uznání a pochvaly druhých? Děti tím trpí. Jejich sebevědomí (byť se to chlapci snaží maskovat siláckými řečmi a ukazováním ramenou) je na nule, nemají sebemenší motivaci k jakékoliv disciplíně – stejně je za ni nikdo neocení. Chybí jim vůle něco dokázat, když za každým krokem následuje pohlavek. V horším případě svou hroutící se psychiku léčí alkoholem, hazardními hrami a dalšími závislostmi. Sport proti drogám? Velké klišé.

cukrRodiče často mluví o metodě cukru a biče. Kdybych se zeptal na onen cukr, asi by řada znejistěla a odpověděla by, že cukrem je přeci fakt, že má dítě kde bydlet, má počítač, telefon, dostává kapesné. Kolik tatínků svým dětem umí říkat: jsi dobrej, tohle se ti povedlo, jsem na tebe hrdý. Pokud taková slova chybí, je metoda cukru a biče ve skutečnosti jen bičem. Důležitá vsuvka: nebylo mým cílem paušalizovat, vždyť my máme v klubu celou řadu skvělých rodičů. Děkuji jim i všem učitelům a trenérům, kteří umí chválit a chválí. Je vás pořád ještě dost 🙂

A teď zpátky na začátek. Bude to znít možná zvláštně, ale my své svěřence učíme pracovitosti, píli a disciplíně pohodou. Mezi trenéry a sportovci tvoříme přátelské vazby. Jsou skvělé pro rozvoj týmovosti, zodpovědnosti ke kolektivu. Trenéra, kterého si sportovci váží a mají rádi, nechtějí zklamat. Ano, občas zvýšíme hlas, ne vždy se usmíváme, někdy trestáme, ale své svěřence neurážíme, nenadáváme jim. Naší hnací silou je pozitivní přístup. Přiznám se, že si užívám situací, kdy mladého florbalistu za něco pochválím. Občas na mě kouká, jako bych spadl z Marsu, každopádně jako motivace to funguje skvěle.

Dalším nástrojem rozvoje disciplíny je přenášení zodpovědnosti na samotné sportovce. Jak to funguje u mých 14-15letých svěřenců? Třeba tak, že je nekritizuju za nízkou tréninkovou účast, nepožaduju vysvětlení, proč nemohou na trénink. Pokaždé s klidem říkám: trénuj si jak chceš, ale měl bys vědět, že pokud chceš být dobrej, musíš trénovat často. Je to na tobě. Netrénuješ, nebudeš dobrej. S talentem si nevystačíš. Jsem přesvědčený, že hulákáním docházku svého týmu nezlepším.

Mimochodem: na podobných liberálních principech a pilířích vznikl mimořádně úspěšný projekt SebeRevolta. Desetitisíce mladých lidí po celé republice cvičí ne protože je někdo nutí, ale prostě protože chtějí. Zakladatel celého projektu, rapper Revolta (shodou okolností Krnovák – zdravím tě Máro :-)), se snaží jít pozitivním příkladem. Neříká: nesmíš pít. Říká: já nepiju.

„To je všechno fajn, jenže proč bych měl svého žáka / dítě / svěřence chválit? Vždyť mě taky nikdo nechválil a jsem slušný člověk.“ Chápu vás, ale buďme k sobě upřímní, vždyť i my dospělí trpíme všelijakými mindráky a démony. Pojďme vychovávat další generace tak, aby byly lepší než my. Pojďme se v době, kdy se s roztaženými lokty ženeme dopředu a nehledíme doprava, doleva, na chvíli zastavit, občas někomu za něco poděkovat, někoho pochválit. A pokud to budou děti, bude to ještě lepší 😉

Tomáš Hradil

(poznámka na závěr: pokud vás toto téma zaujalo mrkněte na můj další článek o trénování na podobné téma – Taktika v zápasech dětí: vítězství nebo život!)